Sexuální násilí, vzpomínky a změna porozumění

📩 Dostala jsem zajímavou otázku:

„Když si někdo až po letech uvědomí, že na něj bylo spácháno sexuální násilí – není to důkaz falešné paměti? Nemůže být vzpomínka po tak dlouhé době nepřesná nebo úplně vytvořená mozkem?“

📌Moje odpověď:

Když člověk čte o konsentu nebo si prochází terapií a najednou si řekne:

„Počkat – to, co se mi tehdy stalo, bylo porušení mých hranic.“

… jde o změnu porozumění, ne o „vytvořenou vzpomínku“. Lidé často až později pochopí, že to co se jim stalo nebylo v pořádku.

Setkávám se s tím, že člověk prostě dlouho NEVÍ, že takové chování není v pořádku a pak najednou dojde vlivem nějaké nové informace o konsentu k “aha-momentu”. Nebo i VÍ, že to nebylo v pořádku, ale zpochybňuje své pocity a názory.

Takže:

1. Ne - jen to že si člověk až po letech uvědomí, že na něm bylo spácháno sexuální násilí není automaticky důkaz falešné vzpomínky.

2. Ale ano, mohou existovat i falešné vzpomínky.

Psychologický výzkum potvrzuje, že:

• Trauma ovlivňuje ukládání i vybavování vzpomínek. Můžeme nějakou zraňující vzpomínku potlačit takový způsobem, že na ni na dlouhou dobu úplně zapomeneme - emoční paměť ale dále funguje – víme, co cítíme, ale nevíme proč.

• Falešné vzpomínky sice existují, ale jsou mnohem vzácnější, než se často uvádí

• Pozdní uvědomění si násilí je běžné, zvlášť u dětí, lidí v závislých vztazích nebo s disociací

Naše paměť nefunguje jako videokamera. Každou vzpomínku si rekonstruujeme – a pokaždé trochu jinak. Emoce, nové informace, čas, trauma… to všechno ovlivňuje, jak si něco pamatujeme. Ale to automaticky neznamená, že je vzpomínka falešná.

To, že si člověk až po letech uvědomí, že něco nebylo v pořádku, je validní a běžné.

Co na to Právo?

• Český právní systém pracuje se zásadou presumpce neviny – obžalovaný je nevinný, dokud se neprokáže opak.

• Pokud oběť po letech vzpomíná na čin, je možné zahájit vyšetřování, ale: často je potřeba víc než jen výpověď – například další svědci, zprávy, chaty, deníky, nahrávky.

• Obecně platí, že výpověď poškozeného může teoreticky stačit jako jediný důkaz. Ale musí být: věrohodná, vnitřně konzistentní, v souladu s dalšími fakty případu (i když nejsou přímé důkazy). V praxi ale soudy často požadují další podpůrné důkazy (např. svědectví, chaty, fotografie, zprávy od lékaře nebo psychologa), protože se velmi těžko rozhoduje mezi dvěma protichůdnými výpověďmi.

Psychologie vs. Právo

Je rozdíl mezi přístupem z psychologického hlediska a z právního hlediska.

Jako psycholog nejsem hledač pravdy - cokoliv, co mi klient řekne je pro mě důležité proto, že jde o jedinečnou subjektivní zkušenost, i když to právo nemusí vždy akceptovat jako dostatečný podklad k odsouzení.

Z psychologického hlediska je slovo oběti důležité a je třeba mu naslouchat.

I když se člověk nerozhodne čin trestně stíhat, může být pro něj uzdravující ho pojmenovat, mluvit o něm, hledat podporu, nebo řešit věc mediací nebo s pomocí psychologa/psychoterapeuta.